Nevětné výpovědi s větnou interpretací sloužící jako odpovědi na ↗otázky. Rozlišujeme odpovědi na otázky s tázacím slovem (tzv. fragmenty), které obsahují frázi řešící tázací slovo, viz (1), a odpovědi na otázky ano–ne, které obsahují partikule ano–ne a/nebo finitní sloveso otázky, viz (2):

1 Eliptické odpovědi na otázky s tázacím slovem (viz ↗doplňovací otázka)

Fráze, které tvoří odpovědi na otázky s tázacím slovem (dále fragmenty), mohou patřit k různým syntaktickým kategoriím (DP, PP, AP, AdvP, VP). Významově jsou ekvivalentní větným výpovědím (v závorkách):

Nominální výrazy ve fragmentech musí nést stejný pád jako tázací slovo v otázce, viz (4), a nesmí být odděleny od předložek (↗pied-piping × ↗preposition stranding v angl.: Who are you talking to? (To) Peter), viz (5)). Tyto vlastnosti (tzv. konektivní efekty) jsou typické též pro tázací slova v eliptických otázkách, tzv. ↗sluicing (viz ✍Ross, 1969; ✍Morgan, 1973; ✍Merchant, 2001; ✍Merchant, 2004):

Z hlediska vázání (viz ↗teorie vázání) je distribuce zájmen ve fragmentech stejná jako jejich distribuce ve větných odpovědích, viz princip A v (6a), princip B v (6b) a princip C v (6c):

Pokud otázky obsahují více tázacích slov (viz ↗multiple questions), mohou i fragmenty obsahovat více frází, z nichž každá řeší odpověď na jedno tázací slovo:

Fragmenty mohou záviset na jiné větě (s predikátem myšlení, říkání apod.):

2 Syntaktická analýza fragmentů

Existují dva typy analýz eliptických odpovědí, jež se liší komplexitou syntaktické struktury, kterou pro fragment postulují: (i) syntaktická struktura fragmentu odpovídá pouhé frázi, tzn. DP, PP, VP apod., viz (9a) (viz ✍Barton(ová), 1990; ✍Ginzburg & Sag, 2000), (ii) syntaktická struktura fragmentu odpovídá celé deklarativní větě, jejíž část je elidována (viz ✍Morgan, 1973; ✍Hankamer, 1979; ✍Merchant, 2004). Vzhledem k tomu, že fragmenty mají propoziční obsah, musí ✍Ginzburg & Sag (2000) postulovat speciální mechanismus, jenž umožňuje obdržet větný obsah fragmentu z nevětné syntaktické struktury, což je problematické pro obvyklé mapování významu ze syntaktické struktury. Pro ✍Morgana (1973) a ✍Hankamera (1979) je naopak problematické, že postulují elipsu in situ, což implikuje vypuštění/nevyslovení struktury, která netvoří syntaktickou frázi (to je problematické pro elipsu obecně), viz (9b). ✍Merchant (2004) proto navrhuje analýzu založenou na analýze ↗sluicingu, ve které se fráze tvořící fragment posouvá nejprve do levé větné periferie (CP) a pak následuje elipsa celé věty (IP/TP), viz (9c). Pohyb fráze ve fragmentu je motivován rysem [fokus]. Fonologické nevyslovení/vypuštění deklarativního TP je povoleno rysem E(lipsa) na lexikálně nulové hlavě Fokus. Podmínkou elipsy je, aby interpretace elidované věty (TP) byla zajištěna (sémanticky) identickou TP (antecedentem) v tázací větě:

Ve slovanských jaz. je i posun tázacích slov motivován rysem fokus (✍Bošković, 1998; ✍Bošković, 2002; ✍Stepanov, 1998; ✍Stjepanović(ová), 2003; ✍Gruet-Skrabalova, 2011), což vede ke stejné analýze eliptických otázek a eliptických odpovědí, srov. (10a) a (10b):

Merchantova analýza implikuje, že fragment má stejné vlastnosti jako jeho ekvivalent ve větné odpovědi, což umožňuje vysvětlit nejenom již výše zmíněné konektivní efekty, tj. identita pádu, ↗pied-piping × ↗preposition stranding, a vázání zájmen, ale i další vlastnosti, které lze u fragmentů pozorovat. Fragmenty mohou mít např. dvojí skopus vzhledem k jinému kvantifikovanému výrazu v otázce:

Fragmenty mohou tvořit i negativní slova, pokud je lze fokalizovat (dislokovat) v neeliptických větách (což např. v angl. nelze: What did Max read? *Anything / *Anything, Max didn‘t read):

Pouze silná zájmena smí tvořit fragmenty, neboť slabá zájmena (klitika) nemohou být fokalizována (v jaz., která mají dvě řady zájmen jako fr., řečtina n. nizozemština):

Kategoriální selekce (c‑selection) predikátů je vždy respektována, viz (14). Neeliptické varianty s fokalizovaným (dislokovaným) větným komplementem jsou lépe akceptovatelné s emfatickou intonací, např. ŽE ZBOHATNUL se mu zdálo pro (14a). (Horší akceptovatelnost některých neeliptických variant, např. s VP fragmenty v angl., vysvětlují ✍Lasnik (2001), ✍Merchant (2008) tím, že elipsa může mít reparační účinek na syntax, tzv. repair effects.)

Pokud je otázka zaměřena na sloveso, musí odpověď obsahovat nejenom slovesnou hlavu, ale i slovesné komplementy (tzn. celou verbální projekci), přestože jsou tyto komplementy obsaženy již v otázce, viz (15); (v odpovědích na otázky ano–ne je tomu právě naopak, viz sekce 3). V č. se tak tyto VP‑fragmenty neliší na povrchu od vět s nulovým subjektem (pro). Jejich větná struktura není dále identická s otázkou, jelikož neexistuje tázací slovo pro predikáty, a je tedy nutno použít v otázce verbální proformu [_VP (u)dělat co…]. Podle ✍Merchanta (2001), ✍Merchanta (2010) však elipsa nevyžaduje striktní morfosyntaktickou identitu mezi elidovanou strukturou a jejím antecedentem, ale především sémantickou identitu založenou na danosti (e‑giveness):

Jedním se však fragmenty od tázacích slov ve sluicingu liší, a to tím, že respektují zákaz pohybu ze syntaktických ↗ostrovů (stejně jako ↗VP‑elipsa). Na otázku v (16), která fokalizuje jednu z koordinovaných frází, nelze tedy odpovědět pouze jednou nominální frází, neboť extrakce jednoho konjunktu z koordinované struktury je zakázaná (tzv. across-the-board constraint, viz ↗koordinace):

Tento problém řeší Merchant fonologickou teorií, podle které je pouze vyslovená syntaktická struktura relevantní pro porušení zákazu pohybu ze syntaktických ostrovů (viz např. ✍Kitahara, 1999; ✍Fox & Lasnik, 2003). Syntaktická struktura, která je kvůli posunu v neeliptických větách agramatická, je v eliptických větách eliminována na úrovni PF, čímž se eliptická věta stává gramatickou. Agramatičnost je přisuzována neinterpretovatelnému PF‑rysu na stopách posunutého XP (značeno *t). Posun z ostrova je možný ve sluicingu, neboť všechny stopy jsou díky elipse TP eliminovány. VP‑elipsa naopak eliminuje pouze stopy ve VP(vP) a ne v TP, srov. (17a) a (17b). Merchant z toho vyvozuje, že fragmenty mají komplexnější strukturu než sluicing, tzn. že obsahují stopu *t mezi elidovaným TP a fokalizovanou frází v FP, viz (17c):

3 Eliptické odpovědi na otázky ano–ne (viz ↗zjišťovací otázka)

Eliptické odpovědi na otázky ano–ne obsahují partikuli ano či ne, které mohou být modifikovány epistemickým adverbiálem (viz sekce 3.2), n. sloveso otázky (v případě záporné odpovědi je sloveso negativní):

Slovesné odpovědi jsou typické pro další jazyky, např. baskičtina (✍Laka(ová), 1990), irština (✍McCloskey, 1991), evr. portugalština (✍Martins(ová), 1994), n. finština (✍Holmberg, 2001). Lze v nich použít všechna lexikální a modální slovesa, pokud jsou finitní a lexikálně identická se slovesem v otázce, viz (19). Sloveso v odpovědi musí též nést stejný rys času jako sloveso v otázce, rysy shody mohou být naopak různé, viz (20):

Z pomocného slovesa být lze použít pouze tvary budoucí (viz ↗VP‑elipsa, ✍Gruet‑Škrabalová, 2012b). V odpovědích na otázky v minulém čase n. v kondicionálu je nutno použít ‑l‑ové participium lexikálního, modálního n. pomocného pasivního slovesa, viz (21) a (22). To lze vysvětlit tím, že pomocné tvary slovesa být v minulém čase a v kondicionálu jsou ↗klitika, která nesou pouze rysy shody a ne rys času (✍Veselovská, 1995). Nejde tedy o finitní slovesa. Budoucí tvary a ‑l‑ová participia naopak rys času nesou a mohou se tak kombinovat s větnou negací v případě negativní odpovědi:

3.1 Analýza slovesných odpovědí

Slovesné odpovědi na otázky ano–ne jsou v literatuře analyzovány jako eliptické věty, v nichž se sloveso nejprve posouvá ze struktury/fráze, která je poté elidována. ✍McCloskey (1991) navrhuje, že slovesné odpovědi v irštině zahrnují elipsu VP po posunu slovesa z VP do IP (viz ✍Goldberg(ová), 2005, pro hebrejštinu). ✍Laka(ová) (1990), ✍Laka(ová) (1994) naopak navrhuje, že finitní sloveso v baskičtině se posouvá nad IP do hlavy Sigma (∑), která nese rys polarity (afirmaci/negaci) a fokus a která je v odpovědích v baskičtině povinně realizována partikulí ba nebo ez, k níž se sloveso adjunktuje. Posun je motivován tím, že finitní sloveso nese polaritu odpovědi, která je v odpovědích na otázky ano–ne fokalizována (též ✍Holmberg, 2001, pro finštinu). IP v odpovědi je pak elidována na základě identity s IP v otázce (viz ↗sluicing; ✍Merchant, 2001). Větnou elipsu lze postulovat i pro č. na základě následujících vlastností (viz ✍Gruet‑Skrabalova, 2012a; ✍Gruet-Skrabalova, 2015):

(i) Na rozdíl od slovesných odpovědí na otázky s tázacím slovem (viz sekce 2, př. (15)) nesmí slovesné odpovědi na otázky ano–ne obsahovat žádné argumenty, tzn. ani povinné komplementy ve (23), ani reflexiva ve (24), ani lexikální subjekt (alternující s nulovým subjektem pro) ve (25). Slovesné odpovědi neobsahují tedy nulové argumenty, ale elidované argumenty:

(ii) Odpovědi na otázky v minulém čase a v kondicionálu v (26) jsou správně interpretovány vzhledem k času i způsobu, přestože zde lexikální participia mají stejnou formu, viz (26). Tyto odpovědi musí mít tedy úplnou větnou strukturu na rovině interpretace (LF), což se očekává, pokud obsahují elidovanou větnou strukturu:

(iii) Pokud otázka obsahuje komplexní slovesné formy, odpověď smí obsahovat pouze ‐l‐ové participium:

Modální -l-ová participia mohou být použita samotná n. s pomocným slovesem, viz (28). To lze vysvětlit tím, že modální slovesa povolují i elipsu VP, viz (29). Ve (28) jde tedy o dvě různé konstrukce: větná elipsa bez pomocných klitik ve (28a) a VP-elipsa s klitiky ve (28b); (viz ↗VP‑elipsa):

(29)

Myslel jsem, že pojedeme k moři, ale manželka nechtěla [jet k moři]

(↗VPE)

(iv) Slovesné odpovědi mohou obsahovat modální adverbia generovaná v CP, ale ne aspektuální adverbia n. adverbia způsobu generovaná v IP (podle hierarchie v ✍Cinque, 1999); viz ↗hierarchie adverbiálií. To se očekává, pokud jsou tato adverbia zahrnuta do elidované struktury:

Finitní sloveso v č. se tedy posunuje do hlavy nesoucí fokalizovaný rys polarity (Fokus). Komplement této hlavy, tzn. věta včetně klitik (FinP), je pak elidován na základě identity s FinP v otázce (rysy shody nejsou relevantní, viz ✍Merchant, 2001), viz (31). Pokud je přítomna partikule ano/ne, může se sloveso posunout jenom na rovině LF (viz sekce 3.2).

Problémem větné elipsy (nejenom v č.) jsou slovesné argumenty v 1. a 2. osobě (deiktická zájmena), které nemají v otázce a odpovědi stejnou interpretaci/referenci, viz př. (32), kde zájmeno 1.os. odkazuje v otázce na Pavla a v odpovědi na Zuzanu, zatímco zájmeno 2.os. odkazuje v otázce na Zuzanu a v odpovědi na Pavla.

3.2 Partikule ano/ne

V tradičních gramatikách jsou výrazy ano a ne většinou považovány za větná příslovce (✍ČM, 1981) n. za částice (✍MČ 2, 1986; ✍SSJČ, 1989) fungující eventuálně jako větný ekvivalent. V moderní lingvistické literatuře jsou tyto výrazy (angl. answering particles) analyzovány jako eliptické věty (CP), v nichž elidovaná struktura odpovídá celé propozici (IP/TP). Vlastní partikule jsou analyzovány různě. Pro ✍Laka(ovou) (1990) realizují např. šp. partikule sí/no hlavu ∑ (projekce polarity ∑P) dominující IP/TP, protože jsou kompatibilní s hlavou C, zatímco partikule yes/no v angl. realizují hlavu C, protože nejsou kompatibilní s jinou hlavou C, srov. (33a) a (33b). Pro ✍Holmberga (2001) jsou všechny partikule generovány ve specifikátoru projekce Pol(arity)P, odkud určují rys polarity na hlavě Pol(arity) (v CP a IP), viz (33c):

Holmbergova analýza (problematická pro angl.) umožňuje sjednotit analýzu sloves a partikulí v jazycích jako č. (viz ✍Gruet-Skrabalova, 2012a; ✍Gruet-Skrabalova, 2015): sloveso s rysem polarity se posunuje do hlavy Foc, viz (34a), partikule je generovaná ve Spec-FocP a shoduje se s hlavou Foc (spec‑head agreement, ✍Chomsky, 1995). Pokud se sloveso posunuje na povrchu, partikule mají emfatickou roli (a jsou fakultativní), viz (34b). Pokud se sloveso posunuje na LF, má partikule roli informativní, viz (34c):

Partikule i slovesa ve FocP jsou kompatibilní s lexikální hlavou C ve (35). Jejich kombinace je v těchto kontextech sice syntakticky možná, ale pragmaticky méně úspěšná, neboť sloveso hlavní věty vyjadřuje postoj mluvčího k obsahu odpovědi a zdůrazňuje samo o sobě jistotu, pochybnost apod. K vyjádření polarity pak stačí buď pouhé sloveso n. pouhá partikule:

Partikule mohou být též modifikovány epistemickými adverbiáliemi mezi CP a FocP (viz (18) výše). Použití samotného adverbia je možné pouze v případě kladné odpovědi, což lze vysvětlit tím, že lexikálně nerealizovaná hodnota polarity je interpretována (by default) jako hodnota „unmarked“, tzn. pozitivní, tedy ano:

Partikule se dále mohou (i v závislých kontextech) kombinovat s nevětnou topikalizovanou frází (situovanou mezi CP a FocP, viz ✍Servidio, 2012, pro italštinu), viz (37a). Tyto odpovědi se podobají eliptickým konstrukcím zvaným ↗stripping, které se vyskytují v koordinovaných větách a nutně obsahují elipsu finitního slovesa, viz (37b):

3.3 Odpovědi na záporné otázky

Analýza ve (34) implikuje nutnou shodu mezi partikulí a slovesem, což není pravda v odpovědích na záporné otázky. V případě negativní odpovědi lze totiž použít nejen ne, ale i ano (a negativní sloveso), viz (38), v případě pozitivní odpovědi lze použít buď ano v kombinaci se spojkou ale, n. ne (a pozitivní sloveso), viz (39). V (38a) a (39a) vyjadřují partikule polaritu odpovědi (jde o tzv. polarity‑based answers, viz ✍Pope(ová), 1972, ✍Holmberg, 2012); v (38b) a (39b) partikule potvrzují n. vyvracejí pravdivost presupozice otázky (tzv. truth‑based answers): Je pravda, že [Irán svou politiku nezměnil]_i? Ano, je [to]_i pravda (→ ano, nezměnil). Je pravda, že [oni ten návrh nepřijali]_i? Ne, není [to]_i pravda (→ ne, přijali):

Partikule ano a ne jsou tedy dvojznačné. Odpovědi vyjadřující (ne)souhlas s presupozicí mohou být však použity pouze u otázek, které se syntakticky chovají jako věty deklarativní (viz rising declaratives u ✍Gunlogson(ové), 2001). To není překvapující vzhledem k tomu, že ano a ne lze použít i jako reakci na předchozí aserci:

Negativní otázky v podobě deklarativních vět se liší od syntakticky tázacích vět (typicky VSO) následujícími vlastnostmi, viz (41): (i) mají slovní pořádek deklarativních vět, tedy SVO n. SOV, (ii) povolují přítomnost jiných negativních slov a (iii) obsahují negativní presupozici. Nejde tedy o neutrální, informativní otázky. Záporné otázky v podobě tázacích vět se naopak chovají jako kladné otázky, tzn. že pozitivní odpověď je vyjádřena pomocí ano (a pozitivního slovesa) a negativní odpověď pomocí ne (a negativního slovesa), viz (42):

Ze sémantického hlediska lze kontrast mezi výše zmíněnými otázkami vysvětlit sémantikou negativního morfému (✍Brown(ová) & Franks, 1995; ✍Abels, 2002; ✍Gruet‑Skrabalova, 2014; ✍Gruet-Skrabalova, 2015): v tázacích větách s iniciálním slovesem jde pouze o tzv. expletivní negaci (tzn. negativní morfém bez sémantického obsahu (srov. pro románské jaz. ✍Espinal(ová), 1992), v deklarativních větách použitých jako otázky jde o skutečnou negaci. Tyto otázky nesou tedy negativní polaritu. ✍Gruet-Skrabalova (2014), ✍Gruet-Skrabalova (2015) navrhuje, že partikule v pravdivostních odpovědích vyjadřují ne absolutní, ale relativní polaritu, tzn. vztah mezi polaritou otázky a odpovědi (✍Farkas(ová), 2010). Relativní polarita má dva rysy: same (stejná polarita otázky a odpovědi) a reverse (odlišná polarita otázky a odpovědi). Pravdivostní partikule jsou dvojznačné, protože rys same (na ano) je interpretovatelný buď jako [+/+] (v odpovědích na otázky s pozitivní presupozicí), n. jako [–/–] (v odpovědích na otázky s negativní presupozicí), viz (43), a rys reverse (na ne) buď jako [+/–] (v odpovědích na otázky s pozitivní presupozicí), n. jako [–/+] (v odpovědích na otázky s negativní presupozicí), viz (44):

Ze syntaktického hlediska navrhuje ✍Gruet-Skrabalova (2014) generovat pravdivostní partikule v hlavě C, jejíž komplement (TopP) je elidován. Tato analýza správně předpovídá, že pravdivostní partikule nejsou kompatibilní s lexikální hlavou C, viz (45). Odpověď ale ano není kompatibilní s hlavou C, neboť spojka ale koordinuje n. uvádí pouze CP:

Spojka ale se typicky kombinuje s partikulí ano v odpovědích na negativní otázky, na rozdíl od jazyků, které používají buď ano samotné (např. sí ve šp.) n. jinou specifickou partikuli (např. si × oui ve fr., doch × ja v němčině, ba × da v rumunštině, viz ✍Farkas(ová) (2010)). Použití spojky ale přidává význam opozice/kontrastu k pozitivní odpovědi s ano v negativních kontextech: Vy nemluvíte anglicky? Ale ano, mluvím, a odlišuje ji tím od odpovědi s ano v pozitivních kontextech: Mluvíte anglicky? Ano, mluvím. V kombinaci s ne spojka ale zdůrazňuje nesouhlas s negativní presupozicí otázky: Pavel není doma? Ale ne, je.